Mezinárodní dvoustranné smlouvy o podpoře a ochraně investic neboli tzv. BITs. K čemu slouží? Jedná se o právní instrument, kterým se jednotlivé státy (včetně České republiky) snaží přilákat zahraniční investory do své země za účelem rozvoje ekonomiky. Tyto smlouvy jsou zpravidla uzavírány na bilaterální mezinárodní úrovni, tedy mimo režim práva Evropské unie. Příslušné smlouvy zakotvují např. závazek státu zajistit bezpečnost majetku zahraničního investora, závazek podporovat zahraniční investice a garantovat určité zacházení nebo zákaz před vyvlastněním nebo jiným zásahem do vlastnického práva investora.
Není neobvyklou praxí, že spory z investic, jejímiž stranami jsou členský stát Evropské unie a zpravidla nadnárodní obchodní korporace, končí rozhodčím (arbitrážím) řízením. Proces rozhodčího řízení před příslušným rozhodčím soudem byl v minulosti považován za standardní a efektivní řešení vzniklého sporu o ochraně zahraničních investic. Postupem času však bylo možné vysledovat názor ze strany Evropské komise, že BITs jsou v rozporu s právem Evropské unie, a to konkrétně se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti. Všechny členské státy Evropské unie totiž nemají mezi sebou BITs vzájemně uzavřeny, a proto investice obchodních korporací určitých států nemusí být chráněny.
Zásadní posun, co se týče této problematiky, přinesl v nedávné době Soudní dvůr Evropské unie. Ten totiž v rámci položené předběžné otázky ve sporu Achmea B.V. versus Slovensko rozhodl, že řešení sporů z BITs před rozhodčími soudy není v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie spatřuje problém v tom, že v obecné rovině nemá pravomoc přezkoumávat a podávat výklad rozhodčích nálezů ve sporech o ochraně investic. Tím tak údajně nemůže zabezpečit efektivnost a řádné uplatňování unijního práva.
Předmětné rozhodnutí soudního dvora Evropské unie může mít zásadní dopady. Pakliže se v budoucnu budou rozhodčí soudy řídit tímto vysloveným názorem (byť nemusí), mohli by případně vyslovovat svoji nepříslušnost, i když ji BITs budou zakládat. Stejně tak připadá v úvahu rušení rozhodčích nálezů o ochraně investic soudy jednotlivých členských států Evropské unie. Otázkou je rovněž vykonatelnost již vydaných rozhodčích nálezů. Rozpor s unijním právem by mohl být argumentem pro odmítnutí výkonu rozhodčího nálezu.
Výše uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie zřejmě nebude mít za následek ukončení sporů o ochraně investic před rozhodčími orgány. Zásadním způsobem však zasáhlo do stávající praxe řešení sporů v rámci členských států Evropské Unie. Prozatím nezbývá, než další vývoj bedlivě a s očekáváním sledovat.
